Plzeňské sympozia
Sborník 2017

Světlo, stíny, tma v české kultuře 19. století, Praha, Academia 2018, 318 stran, čb. a bar. vyobrazení, jmenný rejstřík, resumé. ISBN 978-80-200-2819-8. K vydání připravili Zdeněk Hojda, Marta Ottlová a Roman Prahl.

výstava


Světla, šero a temnoty. Umění českého 19. století, Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň "13", 24. 2.– 21. 5. 2017, koncepce výstavy a autor textu Roman Prahl, 71 stran, čb. a bar. vyobrazení, angl. resumé.

 

Výstava pod tímto názvem se koná v rámci výročního festivalu Smetanovy dny. Tematicky navazuje na mezioborové vědecké sympozium pod názvem Světlo, stíny a tma v „dlouhém“ 19. století. Výroční téma chápe označení stavů světla hlavně v jejich širším, metaforickém užití a týká se různých kulturních a civilizačních změn mezi érou osvícenství a érou začátku 20. století.

Výstava toto širší kulturně historické téma sleduje po stránce tvořivosti výtvarných umělců z českých zemí. Na vybraných ukázkách prací malířů, kreslířů a grafiků naznačuje, jak se cesty modernizace ve výtvarném umění prolínaly, ale také míjely s všeobecnou modernizací.

Publikace provázející výstavu přináší vyobrazení většiny exponátů doplněných několika dalších příkladů z tvorby sledované epochy.

Doba pozdního 18. a raného 19. století, plná převratných a obnovitelských idejí a dějů, proměnila možnosti i ambice výtvarného umění. První část výstavy nese název „Osvícenství a osvětlení“. Sestává ze souboru hlavně drobných uměleckých tisků/grafik, v nichž umělci a jejich publikum sdíleli své pocity a myšlenky o světě a o své době. Výtvarní umělci spolu s vědci zkoumali genezi viditelného světa v působení slunečního světla při vzniku barev a objemů. Snad ještě větší význam však mnozí připisovali tradičním prostředkům umění – šeru a stínu. Zdůrazňovali, jak vše smyslově a rozumově uchopitelné je obklopeno tajemnem. Některé z exponátů výstavy připomínají různé hry se světlem a stínem jako médium dobové zábavy a vzdělání. Dva z exponátů implikují umělcův komentář ke společenskému dění, resp. k „osvícenství“.

Druhá část výstavy má titul „Stavy krajiny, stavy duše“. Obsahuje hlavně ukázky z krajinomalby. Ta podle notoricky známého výkladu vývoje výtvarného umění byla vzorem základní modernizace výtvarného umění, jež spočívala v odklonu od tradiční akademické, „ateliérové“ malby a v příklonu ke studiu přírody. Příklady z různých období však mají ukázat spíše jinou stránku obrazových strategií malby krajin. Týká se symbolického aspektu světelných poměrů v obraze. Je zdůrazněn společný základ nálady viděné krajiny a jejího diváka, ať už je divák v obraze znázorněn anebo je tam přítomen implicite.

Třetí část výstavy pod názvem „Nadpřirozené světlo, vnitřní zrak“ naznačuje na vybraných příkladech několik tendencí v kultuře 19. století a zvláště během jeho poslední třetiny. Začaly se projevovat snahy o obnovené působení vizuálních objektů sloužících náboženskému obřadu. Zároveň byly motivy spjaté se světlem a viděním z této sféry často přenášeny na jiné druhy adorace, adorace národa nebo umění. V poslední třetině století se výtvarného umění dotkly také rostoucí zájmy o para-normální jevy a o skrytý potenciál lidské psychiky.

Ve své čtvrté části („Měsíc střídá slunce“) výstava ukazuje, jak čeští výtvarní umělci pozdního 19. století využívali noční scenérii nebo mezní světelné stavy mezi dnem a nocí. Znázornění noční scenérie se tradičně pokládalo za jedno z měřítek mistrovství v malbě. Figurální složka výjevu mohla odkazovat na známý historický příběh nebo k časově neurčité, „prezentní“ situaci. Děj mohl být kolektivní, většinou však individuální. Výjev měl náplň ve škále od tragédie k lyrice. V každém případě poukazoval za všední realitu, obvykle k osamocení znázorněné osoby tváří v tvář silám vesmíru. Několik vynikajících obrazů a kreseb „personalizuje“ měsíc či slunce, případně jiná světla na obloze.

Závěrečná část výstavy („Město: záře a příšeří“) předvádí město jako dominantní prostředí urbánní a průmyslové společnosti doby, resp. reálný i symbolický potenciál světelných prostředků v umělecké evokaci města. Oficiální sebeprezentace města se vyjadřuje jeho stupňovanými světelnými charakteristikami, leskem. Plnost umělého osvětlení charakterizují moderní velkoměsto, rušné bulváry a kavárny. Je však zachycují čeští malíři vesměs jinde než v Praze, nejraději v Paříži. Praha přelomu století zažívá nápor všeobecné modernizace. Pro zdejší projevy ekonomických, politických i sociálních antagonismů se k umělecké evokaci města hodí spíše tlumené či kalné světlo. V české umělecké grafice oživuje tradice moderní apokalypsy a důraz je často kladen na spodní („infernální“) osvětlení.

 

Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist