Václav Smyčka
Produkce modernity a časový hiát
Tématem studie je vynoření moderního časového režimu v období tzv. Sattelzeit, tedy na přelomu 18. a 19. století, ve středoevropském kontextu. Tuto proměnu časovosti tematizuje na rovině teoretické jako topos kulturních věd i historicky na několika materiálových příkladech shrnutých do tří chronologických řezů. Zatímco první část studie je věnována kritice různých způsobů popisu zmíněné proměny historické časovosti, druhá část má ukázat konkrétní uplatnění přístupu, který rozvinuli Reinhard Koselleck, a především Aleida Assmannová a Niklas Luhmann. Ti popisují tuto proměnu časového režimu jako snahu společnosti utvářet vlastní temporální struktury zúžením přítomnosti, aby tak bylo možné operacionalizovat zkušenost a očekávání. Jasnějším dělením zkušenosti na prožitou a očekávanou, starou a novou, se usnadňuje selekce paměti a stejně selektivní utváření scénářů budoucího jednání. Tímto kladením časového hiátu do stále užší přítomnosti lze ovšem produkovat modernitu jen za tu cenu, že je přítomnost vnímána jako nestabilní, stále unikající bod, jenž paradoxně nenabízí dostatek prostoru k jednání. Přítomnost je proto v moderním časovém režimu vnímána jen jako rychle ubíhající období přechodu a krize mezi přehlednou minulostí a jasně osvětlenou budoucností. Materiálové řezy českým dějepisectvím, publicistikou, filozofií dějin a literaturou z devadesátých let 18. století, období napoleonských válek a ze závěru předbřeznové doby představuje studie jako tři fáze tohoto procesu „zčasovění“ moderního časového režimu.
design by Bedřich Vémola
