Petr Svobodný
Tři generace rodiny Aloise Klara – tři fáze péče o nevidomé v Čechách
V úvodní části příspěvku autor představuje zkoumání péče o nevidomé v 19. století v rámci konceptů vyloučení, izolace a disciplinace (objekty vyloučení atd. na jedné straně, roviny vyloučení na straně druhé) a poukazuje též na východiska zkoumání fenoménů charity, filantropie a altruismu. Ve druhé části analyzuje tři období péče o nevidomé v Čechách, rámcově shodné se třemi generacemi rodiny Klarů, z hlediska postupně se vyvíjejících forem péče a z toho vyplývajícího rozšiřování záběru péče ústavu (ústavů) na další věkové kategorie. V prvním období (1807–1831) spojeném s působením Aloise Klara je představen Pražský soukromý ústav pro chudé slepé děti na Hradčanech, jehož hlavním posláním bylo vychovávat děti pro budoucí samostatný život. Tento ústav byl provozně spojen s léčebným ústavem pozdějšího profesora lékařské fakulty J. N. Fischera, úspěšného očního operatéra. Podle návrhu A. Klara z roku 1831 na vybudování dalšího stupně péče o nevidomé, tedy dospělé, byl zřízen Zaopatřovací a zaměstnávající ústav pro dospělé v roce 1832 na Malé Straně. Jeho rozvoj (1832–1860/73) však nastal až po smrti A. Klara pod vedením jeho syna Pavla Aloise Klara, za jehož působení byla mj. postavena vlastní budova na dnešním Klárově. Třetí období spojené s Rudolfem Mariou Klarem (ústav vedl 1873–1898) přineslo další proměny péče o nevidomé a její rozšíření na další věkové kategorie, obvykle v nově zřízených pobočkách, respektive samostatných institucích (především roku 1893 založené Francisco-Josefinum na Smíchově určené pro seniory). Ústavy spojené se třemi generacemi rodiny Klarů fungovaly, rozvíjely se (například stavebně) a tvořily významnou součást péče o nevidomé i po smrti posledního člena rodu a v meziválečném období.
design by Bedřich Vémola
