Marta Ottlová

Italská a česká národní opera

s. 43–50, resumé s. 49–50

Italská opera se těšila neutuchajícímu zájmu pražského publika a zůstala po celé 19. století významnou, neustále aktualizovanou součástí repertoáru pražských operních domů, provozována jak v němčině, tak v českém jazyce. V českém obrozeneckém období tzv. lingvocentrismu, kdy se vše nazíralo prizmatem jazyka, se zdůrazňovala proti němčině melodičnost a zpěvnost italštiny, kterou v této kvalitě překonává jedině čeština a tudíž jako operní jazyk může touto svou kvalitou napomoci rozšíření češtiny i do vyšších vrstev obyvatelstva, které se spokojovaly s německou scénou. Po otevření stálé české scény – Prozatímního divadla 1862, kdy se rozvíjela původní česká operní tvorba a uvažovalo se o dalším „žádoucím“ směřování české opery, se stala italská opera belcantového typu protipólem „wagnerovské“ cesty propagované příslušníky tzv. Neudeutsche Schule ve jménu ideje pokroku v umění. V době, v níž díky Wagnerovi zahajuje masivní proces, v němž se část publika začíná rozcházet se soudobou hudbou, představovala italská opera opačný pól umění, které je srozumitelnější a v jehož struktuře se posluchač snadněji orientuje.

Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist
Partneři projektu:
Plzeňská filharmonie
Západočeská galerie v Plzni
Západočeské muzeum v Plzni

Organizátoři konferencí:
Ústav dějin umění AV ČR
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Ústav pro dějiny umění UK Praha
https://www.high-endrolex.com/6