Plzeňské sympozia

Michal Topor

„Po provaze utkaném z vlastních nervů“ aneb Prozaické tělo šílencovo v literatuře konce 19. století

308–316, resumé s. 317
Příspěvek nabízí z možných vazeb bohatě zvrstvené, anachronické umělecké skutečnosti konce 19. století a pojmosloví a interpretačních výhledů dobových debat a výpovědí o šílenosti pouze dílčí průhled; soustředí se k české prozaické produkci poslední dekády (např. k pracím Rudolfa Jaroslava Kronbauera, Julia Zeyera, Josefa Karla Šlejhara, Františka Xavera Šaldy, Jiřího Karáska, Karla Hlaváčka, Václava Jindry, Miloše Martena). Lidská figura posílila v perspektivách naturalistního determinismu a principiálního pesimismu svou instinktivní, pudovou, iracionální tvář, bádání a umění se dotkly v pásmu pravdy, a to bezohledné. Temné končiny lidské existence, přivedeny v druhé polovině 19. století do pásma všednosti, nepřestávaly zaměstnávat i v samém konci století – a jejich zapisovatelé se je učili vidět a dát vidět v nejednom dostupném kódu, rámci, zhodnocení. V základech konstelace, v níž se na počátku 90. let 19. století setkaly česká estetika (a tedy i literární texty) a psychiatrie, byl souběh minimálně dvou sugestivních, formativních diskuzí. V první z nich měl člověk podobu organismu, proměňovaného, totiž zraňovaného, rozdražďovaného, zeslabovaného neurotizujícím prostředím: pohodlím, podněty, idejemi, hladem. Z dojmu této krize se odvinula celá série příkladných postav, obrazů a zápletek. V ohybu první stála druhá diskuze, kterou je třeba zvážit, a sice časová diskuze o vztahu šílenství (nemoci) a umění. Ta přitom zasáhla jak problém tvůrčích dispozic, tak hranice tvarosloví, hranice možného, akceptovatelného.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist