Plzeňské sympozia

Josef Vojvodík

„Písmo těla“: mezi nesmazatelnou stopou a jejím bělením. Němcová, Mácha, poetika krve a mystický eros

298–306, resumé s. 307
Rozvoj (předmoderní) antropologie a medicíny 19. století je provázen „vstupem“ tělesných tekutin nejen do přírodně-filozofického a lékařského diskurzu, ale také do literatury a obrazu, což je spojeno s různými pikturálními a textovými způsoby ztvárnění. Především krev, ale také slzy, pot nebo sperma získávají mediální funkci a znakovost v poli napětí mezi explicitní tematizací a „vymazáváním“ – nebo přinejmenším „eufemickým“ zakrýváním – těchto (nesmazatelných) stop prezence lidského těla v textu a obrazu. Ideologie čistoty a mravnosti 19. století důsledně dbala, aby hlubiny a víry lidské duše, o kterých velmi dobře věděla, zůstaly také v literárních textech a uměleckých dílech skryté, latentní, podřízené a podřizující se tabuizaci. Tento požadavek, který byl především záležitostí vnitřní cenzury, má pochopitelně velmi podstatné estetické důsledky pro literární texty. Biedermeierovská identita – zůstaneme-li v první polovině 19. století – je stigmatizovanou identitou, a zvláště silná touha po tematizaci takové identity vzniká nepochybně právě tam, kde jsou subjektivně pociťovaný požadavek a deficit jejího vysvětlení zvláště silné, jako v případě nepochopených nebo tabuizovaných citů. Pod „povrchovou“ fólií zdánlivé prostoty a nekomplikovanosti biedermeierovské kultury, s jejím cílem sjednocení protikladů a restitutio ad integrum jako ideálního stavu společnosti i jednotlivce, se skrývá hluboká trhlina mezi ideálem a skutečností, ideou a zkušeností, vnějším omezením a vnitřní svobodou, otevřeností a uzavřeností, družností a osamocením atd. Příspěvek sleduje strategie tohoto zanechávání stop „písma těla“ a jejich (hysterického) bělení v textech Boženy Němcové a Karla Hynka Máchy.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist