Plzeňské sympozia

Miroslav Pauza

K profilu českého filozofického myšlení fin de siecle

40–49
Na přelomu 19. a 20. století české teoretické myšlení promeškalo příležitost zapojit se do filozofických diskusí aktuálních v Evropě. Teoretické iniciativy Ernsta Macha, Karla Stumpfa, Antona Martyho a Christiana von Ehrenfelsa, působících na filozofické fakultě německé univerzity, zůstaly „oficiálním“ českým myšlením přelomu století prakticky nepovšimnuty. Česká předválečná filozofie totiž neporozuměla tvarové psychologii, brentanovské empirické psychologii a procesuální stránce poznání obecně. Způsobila to i herbartovká kritika naivního senzualismu, jíž se vyhnuli jen protipozitivisticky orientovaní čeští iracionalisté (okruh časopisu Ruch filosofický). V osmdesátých letech 19. století se uzavírá vývoj velkých systémů (v podobě filozofického pozitivismu Františka Krejčího nebo revoluční socialismu Bohumila Šmerala) a témtata se začínají rozpracovávat „horizontálně“: z pozic realismu, vědeckého kriticismu, humanismu. Za příklad krizovosti považuje autor vědomí divergence společenské reality a individuálního myšlení (Schauerův mravní heroismus, Bláhův postulát „zdraví a radostné pasivity“). Patří sem i spor s smysl českých dějin a Masarykova sociální otázka.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist