Plzeňské sympozia

Jitka Ludvová

Peníze nebo divadlo? Finanční osudy pražských divadelních ředitelů 19. století

138-154
Pražské německé divadlo, které roku 1783 otevřel jako soukromou scénu hrabě Franz Anton Nostitz a které Nostitzova rodina 1799 prodala zemským stavům, mělo pověst výnosného působiště. Ve skutečnosti však ředitelé, kteří si je pronajali, odcházeli většinou z Prahy zadluženi. Všechny příčiny, z nichž některé byly již ve své době známé, měly dlouhodobý charakter: 1. Stavovská divadelní komise, která vlastnila budovu a jako zemský orgán scénu spravovala, neposkytovala do roku 1846 nájemci žádnou subvenci, pouze hradila některé provozní výdaje a dávala k dispozici omezený fundus dekorací. 2. Nájemní smlouva zavazovala ředitele, aby poskytoval zdarma šest lóží šlechtickým rodinám, které si při přechodu budovy do stavovského vlastnictví jednorázovou platbou koupily dědičné právo lóžemi disponovat a spolurozhodovat o osudech divadla. Sedmou lóži dědičně vlastnil pražský purkmistr. Právo tzv. dědičných lóží hájila divadelní komise do první světové války a roku 1888 je rozšířila i na druhou budovu (Nové německé divadlo). Ušlý zisk nájemce poškozoval. 3. Roku 1805 byl v divadle založen Penzijní spolek sólistů, garantovaný stavovskou komisí, do jehož pokladny musel ředitel přispívat každoročně jednorázovou paušální částkou, výnosem z představení a procentem z tržby. Vůči divadlům bez penzijního fondu byl v nevýhodném postavení. Za těchto podmínek si Stavovské divadlo pronajali ředitelé Johann Carl Liebich (1806–1816), jeho vdova Johanna Liebichová (1816-1821), Franz Ignaz von Holbein (1821–1824), triumvirát Jan Nepomuk Štěpánek, Ferdinand Polawsky a Joseph Kainz (1824–1834) a Johann August Stöger (1834–1846, znovu 1852–1858). Stögerův nástupce Johann Hoffmann (1846–1852) získal první subvenci Zemského výboru na zřízení samostatného českého souboru, který však byl pro nedostatek českého publika a nedostatečnou profesionalitu souboru v roce 1851 zrušen. V polovině 19. století se naplno projevil specificky pražský problém, způsobený národnostním rozdělením pražské populace: německé divadlo bylo závislé také na českém publiku, protože počet německých obyvatel Prahy nikdy nepřesáhl 40 000; v polovině 19. století české obecenstvo definitivně přestávalo navštěvovat německá představení a vyhledávalo české zábavy. Německé divadlo nemělo dost publika. Od roku 1858, kdy převzal Stavovské divadlo Franz Thomé, dostávala scéna zemskou subvenci. Thomé řídil od roku 1862 i osamostatněné české Prozatímní divadlo (Interimstheater), ale za dva roky již nebyl solventní. České divadlo převzal Franz Liegert (1864–1865 zkrachoval), německé Rudolf Wirsing (1864–1876), který udržel vcelku vyrovnanou bilanci díky uvolnění cenzury a masivnímu nástupu operetního repertoáru. České divadlo převzalo po Liebichově krachu družstvo a na tomto principu bylo od roku 1881 financováno i české Národní divadlo. Stavovskou německou scénu měla v letech 1876–1885 v nájmu rakouská rodina Kreibigů, která ji vysoce zadlužila. Dluhy uhradil ředitel Angelo Neumann (1885–1910), který udržel vyrovnanou bilanci. Financoval pražskou zemskou německou scénu s pomocí peněz Německého divadelního spolku (založeného roku 1883), díky zemské subvenci a svým příjmů ze zahraničních zájezdů souboru.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist