Plzeňské sympozia

Aleš Filip – Roman Musil

Zločin jako psychologické drama. Vražedkyně dítěte Gabriela Maxe v kontextu historické malby mnichovské školy

321–332, resumé s. 332
Mnichovský malíř českého původu Gabriel von Max (1840–1915) v roce 1877 namaloval ikonograficky mimořádný obraz *Vražedkyně dítěte*, jehož námět čerpal – s určitou licencí – z balady Gottfrieda Augusta Bürgera *Dcera faráře z Holoubí* (uveřejněné 1782). Při malířském zpracování tématu infanticidy Max zvažoval různá řešení, doložená poznámkami i přípravnými kresbami, nakonec jako „rozhodující okamžik“ zvolil situaci po dokonání vraždy, kdy se matka polibkem loučí s mrtvým dítětem předtím, než je pohřbí. Pro potřeby „měšťanského realismu“ malíř adaptoval klasicistní a akademickou doktrínu zdrženlivosti při vyjadřování vášní. Za významový pandán k *Vražedkyni dítěte* je možno považovat jeho obraz *Lady Macbeth* (1885). Téma antihrdiny, viníka zločinu, který však spíše než odsouzení vzbuzuje divákův soucit, Max v roce 1877 varioval rovněž u obrazu *Jidáš Iškariotský*. V rámci historické malby se odvrátil od výpravných spektakulárních scén (v nichž vynikl jeho spolužák z Mnichova Hans Makart) a usiloval o vtažení diváka do duševního prožitku zobrazené postavy. Inspirační podněty mu poskytli jeho učitel z mnichovské Akademie umění Carl von Piloty (zvláště obrazem *Seni nad Valdštejnovou mrtvolou*, 1855) a pařížský malíř Paul Delaroche. Max je však v důrazu na psychologické, až existenciální vyznění výtvarného díla mnohem důslednější, přičemž přebírá postupy náboženské malby, osvědčené při tvorbě devočních obrazů (Andachtsbilder).
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist