Plzeňské sympozia

David Franta

Aorist a imperfektum jako čas "minulejší" než minulý

s. 181–187, resumé s. 186 (English), 187–114 (Deutsch)

Příspěvek se zabývá (re)konstrukcí, užitím a funkcí jednoduchých minulých časů v českojazyčné literatuře 19. století. Dvojí jednoduchý minulý čas, aorist a imperfektum, jsou z recepčního horizontu čtenáře současného i toho z předminulého století největší zvláštností staročeského tvarosloví. Byly užívány v komunikátech zejména vrcholného (rytířského) středověku, k němuž vzhlíželi někteří národní buditelé s nemalými sympatiemi (např. V. Hanka); vytěsňovány byly z aktivní slovní zásoby od podzimu středověku, až se v 16. století z českých textů vytratily. Znovu je objevil až J. Dobrovský, do diskurzu tehdejších českých vlastenců se dostaly zásluhou Hankovy edice i zdánlivě staročeských textů. Příznakové tvary (odprosich, kupováše apod.) se ocitly v diskurzu nejen přísně vědeckém, ale také uměleckém. Zprvu jimi byl modelován časoprostor ideální, následováníhodné, „minulejší“ minulosti (J. P. Koubek, A. Marek, A. Liška, J. Vlček Vlčkovský, J. Franta Šumavský), později sloužily k ironii a satiře vlasteneckých poměrů (J. Franta Šumavský, J. J. Langer, J. E. Kosina i další travestie Rukopisů), čímž upozornily na mystifikační ráz českého vlasteneckého světa, příliš zahleděného do (vlastní představy o) minulosti. 

Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist