Kateřina Piorecká
"Jak milo bylo v setnici, když se smrklo!" Černá hodinka a její reflexe v české literatuře 19. století
Černou hodinkou se v 19. století rozuměla přestávka v práci při západu slunce před tím, než se vyplatilo rozsvítit. Přeneseně se pak stala obecným pojmenováním doby stmívání a po setmění, kdy se lidé sesednou a vyprávějí. Tento fenomén byl původně vázán na zimní sezónní práce, především přástky. Světelné podmínky dovolily přežívání orální tradice, jež v průběhu 19. století zajímala folkloristy i etnografy. Industrializace ale ukončila nejen tradici přástek a draček, ale zpřetrhala cyklický čas a položila důraz na linearitu veškerého dění. V postupující proměně tradičních struktur v občanskou společnost je třeba sledovat i proces literalizace. Čeští spisovatelé orální útvary jako je pověst, pohádka či humorka, vtiskli do prestižních literárních žánrů, jakými byly balada, idyla, selanka či mravoučná povídka. Na příkladu krátkých próz Boženy Němcové a její Babičky příspěvek dokládá, že jejím spisovatelským úsilím bylo orálně tradované texty pozdvihnout prostřednictvím prestižních žánrů do literárního kánonu.
Klíčová slova: černá hodinka - orální tradice - literalizace - Božena Němcová
design by Bedřich Vémola
