Roman Prahl

Věk u umělce: případ Mikoláše Alše

21–38, resumé s. 37–38
Utváření image malíře Mikoláše Alše (1852–1913) během umělcova života a na jeho konci je příkladem uplatnění různých topoi lidského věku z hlediska národní společnosti i umělecké komunity v měnícím se smýšlení doby. Tato topoi se utvářela v chápání staršího umění i v komentáři současné umělecké tvorby. Pro současné umění byla určující žádoucná představa „mladého umění“. Naopak v českém národním prostředí dlouho převládal stereotyp zralejšího věku, odpovídající představě boje či zápasu. O tom svědčí i Alšovy symbolické výtvarné sebeprezentace z různých období jeho života (obr. 3.a-b, 7.c). Nový vztah k „stáří“ i „dětství“ se v českém prostředí otevíral až na přelomu 19. a 20. století, zejména s rozvojem uměleckého individualismu a modernismu. Raní modernisté z další generace umělců měli Alše za svého oficiálního patrona, ale jeho tvorba jim nepředstavovala vzor, a odlišné byly i jejich názory na umění. Nejlepší podobizny-pocty Alšovi z konce jeho života zdůrazňují „neoficiálnost“, umělci blízkou (obr. 6.b-c). „Pocty karikaturou“ vystihují ambivalentní vztah modernistů k autoritě a „uměleckému předchůdci“ (obr. 5.a-b).
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist
Partneři projektu:
Plzeňská filharmonie
Západočeská galerie v Plzni
Západočeské muzeum v Plzni

Organizátoři konferencí:
Ústav dějin umění AV ČR
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Ústav pro dějiny umění UK Praha
https://www.high-endrolex.com/6