Pavla Machalíková – Taťána Petrasová
K tématu: Nový svět a zkušenost Středoevropana v 19. století
K tématu: Nový svět a zkušenost Středoevropana v 19. století
Pavla Machalíková - Taťána Petrasová
Dalo by se říci, že téma „americké zkušenosti" nabylo v posledních měsících pro Evropany na naléhavosti. Organizátorky 45. ročníku plzeňského sympozia a editorky svazku Nový svět: Americká zkušenost Středoevropana v kultuře 19. století se však pro něj rozhodly už před třemi lety. Důvodem tohoto kroku bylo zjištění, že na interdisciplinárních setkáních sympozia v Plzni se dosud nediskutovalo o vztahu „starého" a „nového" kontinentu, ačkoli kulturní a politické propojení těchto kultur prošlo v 19. století bouřlivým vývojem a položilo základy řadě dnešních stereotypů. Chtěly jsme dostat do obecného povědomí odborníků i širší veřejnosti, čím byl pro formování rakouské, německé a české kultury v českých zemích rozhodující přímý nebo zprostředkovaný „zážitek Ameriky". Záměrem bylo odpovědět na otázku, zda americkou zkušenost, jako určitou formu praktického ověření doma nabyté vědomosti či představy, vnímal Středoevropan 19. století také jako předpoklad vytváření vlastní evropské identity a rozvoje komunity i jednotlivce.
V průběhu dlouhého 19. století byl „Nový svět", zahrnující americké kontinenty, pro Středoevropany fyzickým i imaginárním prostorem pro ověřování, budování i vyvracení nejrůznějších zkušeností. Východisko pro konfrontaci se Severní Amerikou se otevřelo vyhlášením nezávislosti Spojených států severoamerických v roce 1776. Ideál svobody jednotlivce a státního demokratického uspořádání budil pozornost Evropy žijící v tradičních imperiálních hranicích. Tento rámec určovala pro střední Evropu habsburská monarchie, která spoluurčovala také dobový mezikulturní dialog a náhled na příslušníky amerických původních národů, jejichž postavení vůči evropským kolonizátorům v době po „objevení" Ameriky Kryštofem Kolumbem se v poslední čtvrtině 19. století stalo paralelou postavení malých národů Rakousko-Uherska. Naopak oficiální budování kolumbovského mýtu na straně Spojených států zdůraznilo nejen možnost osobního úspěchu v Novém světě, ale také omlouvalo nadřazenost, s níž se expandující příchozí vyrovnávali s původními národy a kulturami od severu po jih kontinentu. Střední a Jižní Ameriku pro Středoevropany politicky přibližovaly éry habsburské účasti na vládě v Brazílii po roce 1817 (prostřednictvím sňatku dcery Františka II. Marie Leopoldiny) a později v letech 1864-1867 tragické angažmá Maxmiliána I. v Mexiku.
„Americká zkušenost" se proměňovala v průběhu 19. století v souvislosti s politickými a hospodářskými poměry střední Evropy. V době před masovou emigrací - kterou v českých zemích ovlivnila ve čtyřicátých letech 19. století nemožnost se uživit, a v celé Evropě po revoluci roku 1848 politicky motivované odchody - se téma politické a náboženské svobody objevilo jen výjimečně jako důvod odchodu do Ameriky, jak dokládá případ anonymně vydaného spisku Charlese Sealsfielda Amerika, jaká je. Naopak technologický pokrok byl od počátku čtyřicátých let častým důvodem krátkodobých cest do Severní Ameriky a setkání s rasovou nerovností, drastickými metodami likvidace původních národů nebo ženskou emancipací se vynořilo jako překvapivý a potvrzující rys americké zkušenosti, jak dokládá cestopis Clary von Gerstner. Ve druhé polovině 19. století se s rostoucím počtem emigrantů začalo téma svobody objevovat stále častěji, zároveň s vidinou naděje na hospodářské nebo emancipační zlepšení osobní situace podle „amerického" modelu. Situace v českých zemích je v tomto ohledu srovnatelná s emigrací v Uhrách (Slovensku), kterou v širším kontextu sleduje výzkum Romana Holce. Rakouská účast na Světové kolumbovské výstavě v Chicagu roku 1893 a na výstavě v St. Louis roku 1904 dokládá fakt, že vstoupit do konkurence na americkém trhu se stalo pro Středoevropany důležitým sebepotvrzením, byť uspěli jen nemnozí.
Představy o Novém světě v 19. století zahrnovaly zkušenost doprovodu panovnického dvora, cestovatelů, filozofů, podnikatelů, náboženských reformátorů, vědců i dobrodruhů vydávajících se na cestu na vlastní pěst, masových vln emigrantů z nejrůznějšího sociálního prostředí, publicistů a literátů popisujících autentické zážitky i výpovědi těch, kteří fabulovali na základě cizích informací. Zkušenost Nového světa tak měla nejrůznější sociální, mocenské a politické pozadí, které určovalo její charakter: navazovala na dosavadní zkušenosti i stereotypy vytvářené kontinuálně od doby příchodu Kryštofa Kolumba do Ameriky a utvrzovala je anebo je postupně rozšiřovala, pozměňovala či vyvracela. Z dochovaných pramenů textové i materiální povahy je zřejmé, jak se ve zkušenosti příchozích projevují nejrůznější způsoby apropriace materiálního i kulturního bohatství amerických kontinentů. Dokládají také postupné budování symbolického kapitálu koloniálních mocností i zemí, které samy kolonie nespravovaly, ale podílely se na využívání jejich bohatství v rámci obchodní i kulturní výměny. Navzdory tomu převládl pocit „koloniální nevinnosti" střední Evropy, který však neodpovídá historické realitě. Jakkoli habsburská monarchie nebyla úspěšná ve svých pokusech o vybudování zámořských kolonií v Jižní i Střední Americe, zapojení vědců, diplomatů, cestovatelů a obchodníků do budování sítě reálných socioekonomických vztahů i fiktivních „koloniálních fantazií", tedy představy o sounáležitosti s velkým světem koloniálních mocností včetně manipulativní interpretace civilizační mise Evropanů v zámoří, neminulo ani Středoevropany. V materiální rovině to dokládají veřejná i privátní muzea a sbírky - zejména Brazilské muzeum ve Vídni (1821) nebo České průmyslové muzeum v Praze (1873) -, ale i etnografické objekty nalézající se v soukromých sbírkách šlechtických rodin či přírodovědné artefakty systematicky shromažďované ve sbírkách Českého vlastenského musea i jiných institucí. Přítomnost dovážených exponátů v expozicích stvrzovala kontakt národní komunity s odlehlými končinami a skrze počínající vědecký diskurz o takových předmětech v symbolické rovině posilovala „koloniální fantazie".
Výpověď textových i obrazových pramenů také dokládá, že Středoevropané byli fascinováni možnostmi amerického kontinentu a vytvářeli si o něm představy odpovídající tehdejší americké většinové společnosti. Dojmy z rozlehlé „divočiny" přenášeli i na původní obyvatele, které vnímali někdy jako necivilizované, jindy jako „ušlechtilé divochy", jejichž kultura je ve střetu s evropskou civilizací odsouzena k zániku - na zakoupení půdy pro české kolonisty pomýšlel Vojtěch Náprstek a představu ohrožené kultury původních obyvatel umělecky zpracovali už první němečtí přírodovědci v brazilských pralesích (Maximilian zu Wied Neuwied, cesta 1815-1817, publikace 1820-1821). Mnohem propracovanější a pro civilizační stereotyp určující byly kresby Karla Bodmera (Wiedova spolupracovníka na cestě do Severní Ameriky, cesta 1832-1834, publikace 1840-1844), malby Georga Catlina (cesty 1832-1839, publikace 1841) a práce původem drážďanského sochaře Ferdinanda Pettricha (cesta do Severní a Jižní Ameriky 1835-1857, busty pro vatikánské muzeum 1846-1856), reprezentující náčelníky a příslušníky amerických původních národů. Tento přístup realistického zachycení zanikající části kulturního bohatství podporovaly i lidopisné a kulturněhistorické výzkumy evropských etnografů a topografů, které se zaměřovaly na mizející venkovskou kulturu evropských regionů ve vztahu k požadavkům rostoucích měst. S jistou dávkou melancholie konstatovali - v textech i prostřednictvím doprovodných ilustrací - fakt zanikání původních kultur. Současně však nastartovali materiální výzkum a sběr fyzických artefaktů dokumentujících specifický charakter těchto kultur a zvyků. Obrazové prameny zachycující pohled Evropanů na původní americké národy proto směřovaly k verismu a až k úporné popisnosti, která měla zachytit „skutečnost". My ovšem víme, nakolik byly zobrazované výjevy inscenované a že v době masových odsunů a vyvražďování těchto národů spíše napomáhaly fantazijním fabulacím o důstojnosti, s níž se tito lidé údajně vyrovnávají se svým „osudem".
Dnešní obrat k „materialitě" v historickém výzkumu se jeví jako logický důsledek přístupu současných badatelů. Zážitek „z Ameriky" měl z tohoto hlediska v zásadě dvojí podobu. Obdivovaný a napodobovaný technologický pokrok Severní Ameriky - který dokumentují (stereo)fotografie ze světových výstav i z prvního Českého průmyslového muzea otevřeného Vojtou Náprstkem roku 1873 - byl jednou stranou mince. Tu druhou představovaly přírodovědné a etnografické objekty včetně antropologických výzkumů, které byly v dobovém uvažování chápány jako „vědecká kořist" a s kritickou nadsázkou označeny za „úžasné vlastnictví". Rozumí se tím předměty, které přijížděly často v nepředstavitelném množství současně s cestovateli, obchodníky, podnikateli a výzkumníky. Do etnologických a zoologických sbírek se dostávaly jako ceněný sběratelský materiál, jenž v očích jejich evropských interpretů dokládal rozdílnou civilizační úroveň mimoevropských kultur. Části necestujícího obyvatelstva zprostředkovala materiální „americkou zkušenost" představení na úrovni populární zábavy: výstavy voskových figurín nebo „cirkusy", s nimiž přicházeli do střední Evropy jako živé exponáty i představitelé původních národů amerického kontinentu s předměty každodenní potřeby.
Všem těmto aspektům se náš svazek věnuje. Je rozčleněný na pět oddílů, jejichž názvy - Zkušenost jinakosti, Emancipace a demokratizace, Materialita zkušenosti, Cesta tam a zpět, Amerika ve střední Evropě - shrnují nabývání zkušenosti, snahu prosadit ji doma i zkoumání sebeprojekce do materiality přivezených objektů a do představ o realizaci svobody jedince a (národní) komunity. Závěrečný oddíl kriticky hodnotí způsob, smysl a dopad zkušenosti přivezené z Ameriky, již ve střední Evropě zprostředkovaly tisk, vizuální kultura, reklama či turistický průmysl.
Zkušenost jinakosti otevírají sociologicky, typologicky a případově orientované studie. Jednou z hlavních motivací emigrace byla nesporně naděje. Aktuální přístup sociologů Guida Giliho a Emiliany Mangone z knihy Towards Sociology of Hope. Looking Beyond (2025) převádí vstupní studie do středoevropských poměrů na příkladu šestiměsíční americké zkušenosti navrátilců z nového domova v Texasu (1851). Globální a transnacionální historický přístup naopak sleduje „kolonisty" v široké komparativní sondě. Vedle hospodářské úspěšnosti českých kolonií na americkém kontinentě, s níž se střetá snaha o uchování „národní" identity v novém prostředí, sleduje studie také reflexi názorů zástupců české inteligence (před rokem 1918) na přínos emigrace do Jižní Ameriky pro českou společnost. V případových studiích představujeme dva světově úspěšné Evropany, jejichž reflexe amerického pobytu můžeme konfrontovat s ohlasem v dobovém tisku: Antonína Dvořáka a Alfonse Muchu. Otázka původu hudebních motivů ve Dvořákově Novosvětské, brilantní analýza kontextu Muchovy výzdoby pro German Theatre v New Yorku s využitím textů od amerického básníka Sadakichiho Hartmanna i dobových periodik, stejně jako sledování Muchových aktivit při hledání podpory pro Slovanskou epopej ve Spojených státech ukazuje, jak mohly v americké zkušenosti dozrát tak odlišné podoby témat harmonie i střetu původní a nové kultury. Relativní úspěch v Americe však často provázelo zklamání nebo naprosté zapomnění doma. Ukazují to případy Josepha Sawerthala, dvorního kapelníka druhého mexického císaře Maxmiliána I. Habsburského, malíře Hanse Templa, agenta vídeňského Kunstvereinu při Světové kolumbovské výstavě v Chicagu 1893, nebo sochaře Josefa Růžičky, úspěšného žáka Josefa Václava Myslbeka v Praze, který se po odchodu do Spojených států prosadil už v roce 1893 díky spojení s rodinou amerických podnikatelů Vanderbildtů.
V dobových názorech Středoevropanů se často projevily pochybnosti o smyslu kulturního přínosu Ameriky pro Evropu, třeba Miroslav Tyrš v textu k výročí spolku Umělecká beseda (1873) při srovnání praktické možnosti stát se americkým prezidentem a nutnosti školení v případě umělce. V otázce technologického pokroku a „emancipace a demokratizace" však patřil americký vklad k přijímaným, i když bouřlivě diskutovaným hodnotám. Novátorství se ukazuje nejen v adaptaci „amerických" metod při koedukativní sportovní festivitě založené na anglickém zvyku maypole dancing, který reformátor Vojta Náprstek pojal jako sociální inovaci v péči o (před)školní mládež a zapojení žen „do přijatelné sféry veřejného života" (Karel Šima). Svým působením tuto „přijatelnou" sféru rozšířila také zakladatelka Ženských listů (Chicago, od roku 1892) a šéfredaktorka Šťastného domova (Praha, od roku 1904) Josefa Humpal-Zemanová. Nic na tom nemění ani skvělá Haškova povídka o destruktivním vlivu ženských časopisů nazvaná Šťastný domov. Do dějin ženské emancipace v Čechách výrazně zasáhl Náprstkův Americký klub dam, jehož vzdělávací aktivity podpořil roku 1884 svou přednáškou o studiu poezie také pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Asi nejdelší trvání z výchovných koedukačních a inkluzivních postupů měl experiment Jamese Libertyho Tadda, jehož metodu obouručního kreslení považuje historik umění Jonathan Crary za zásadní pro „institucionalizaci moderního vidění" (Lada Hubatová-Vacková). V Praze ji využívali při výuce na Uměleckoprůmyslové škole od roku 1904 a na brněnské Škole uměleckých řemesel ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, ale pracoval s ní i pionýr moderní grafiky Vojtěch Preissig nebo pedagog dětí s postižením František Bakule. Naopak americké podněty v rakouském obchodním vzdělávání, jehož příkladem byla vídeňská Exportní akademie (Imperial Export Academy, 1898-1919), ztratily svůj základní progresivní potenciál se vznikem nových států po rozpadu rakousko-uherské monarchie.
„Materiální výměna byla důležitou součástí snah o alespoň symbolické zapojení českých aktérů do koloniální expanze [...]" (Markéta Křížová). Materialita zkušenosti se tedy vztahuje nejen ke konstruování obrazu českých krajanů v Americe, ale také k reprezentaci vlastenecké komunity v českých zemích. Rozdíl mezi obsahem „americké truhly", kterou si odváželi emigranti za moře (a někdy i zpět), a mezi zásilkami Čechoameričanů pro pražskou Náprstkovu průmyslovou výstavu, spočíval v rozměrech a zacílení materiality. Zatímco truhly obsahovaly šaty amerického střihu, nástroje a někdy i politické letáky a „indiánské" suvenýry, Náprstkovi podporovatelé z Milwaukee, Chicaga, St. Louis nebo Detroitu přispěli k šíření technologické a emancipační osvěty výrobky, které byly podle tehdejší charakteristiky „buď nově vynalezené [...] anebo vůbec takové, jakých v Čechách neznají". Sbírky a výstavy se staly zásadním dobovým médiem prezentace materiality. Ředitel zoologických a paleontologicko-geologických sbírek a profesor Karlovy univerzity Antonín Frič přivezl ze své cesty do Spojených států v roce 1899 nejen objekty dokládající mineralogické, geologické a zoologické bohatství Nové Anglie. Americká zkušenost jej vybavila také poznáním nových způsobů, jak tuto materialitu prezentovat (osvětlení sálu přirozeným světlem shora nebo elektrickým osvětlením) a jak získávat podporu vědy ze strany „bysnysmenů, politiků, ale také zámožných vědců" (Nina Milotová) - to představovalo právě onen výše zmíněný podíl na exploataci a apropriaci materiálního bohatství amerického kontinentu. Ambivalentní z hlediska využívání odkazu původních amerických kultur je pozice výtvarného umění: inspirace mimoevropským uměním byla jednou z podstatných zdrojů modernismu a materialita artefaktů umožnila v evropském umění četné formální experimenty související s primitivismem. Inspirace neotřelou vizualitou mimoevropského umění měly schopnost rozšířit dosavadní rejstřík výtvarného umění o „nové formule patosu" (Petra Kolářová), jejichž význam lze interpretovat skrze materiální souvislost s původními předměty. Tak je tomu například i v případě Indiánské masky (1905) od Tavíka Františka Šimona, která ukazuje, jak se ovládnutí symbolického kapitálu propsalo do umělecké reinterpretace vystavovaných předmětů. Opačný tok materiality, mimořádný svým rozsahem i konkurenceschopností, představují výrobky a obchodníci s jabloneckým galanterním zbožím a bižuterií. První výrobky z Jablonecka se ve Spojených Státech - vedle benátské a nizozemské produkce - objevily už po roce 1800 díky britským obchodníkům. Počátky přímého obchodu se skleněnou galanterií sahají do první třetiny 19. století a souvisejí s německou firmou Hiecke, Rautenstrauch, Zincke & Comp. z dnešního Nového Boru (Haida), která provozovala filiálku v Baltimoru. Rozdělení obchodní strategie na „iniciační a tezaurační" (Petr Nový) dobře vystihuje nejen způsob získávání nových odbytišť, ale také jiné formy materiality, jako například sběratelství.
Jedna z podstatných otázek výzkumu americké zkušenosti Středoevropanů zní: Jak zážitek americké cesty nebo zkušenost americké emigrace změnily hodnotovou orientaci svých nositelů? Cesta tam a zpět v případě architekta Jana Kotěry, který se vydal na světovou výstavu v St. Louis (1904) jako komisař dohlížející na postavení rakouského pavilonu, neznamenala podle jeho fotografického deníku víc než potvrzení dosavadní hodnotové orientace. Naopak básník, novinář a překladatel Josef Václav Sládek prošel díky americkému zážitku zásadním přerodem. V době přípravy na cestu se zajímal o politiku orientovanou protihabsbursky a protiklerikálně. Díky tomu získal v situaci frustrace po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 v Čechách i v čechoamerické komunitě podporovatele pro svou americkou cestu (1868). Na Sládkově proměně hodnotové orientace - jak uzavírají obě studie v tomto svazku - se zřejmě podílel jeho pobyt u polského katolického kněze Wincenta Barzyńského, kde strávil půl roku po strastiplné pouti z Caledonie přes St. Louis, New Orleans a vyprahlou texaskou poušť do San Antonia. Dalším zásadním podnětem byl Sládkův pobyt v Kewaunee (Wisconsin) v oblasti Velkých jezer, kde se poprvé seznámil s osudem původních severoamerických národů a nechal zcela stranou svůj slavjanofilský politický úkol získat české kolonisty pro myšlenku odchodu do carského Ruska. I přes jeho nepochopení moderní americké poezie znamenala Sládkova americká zkušenost podstatný přínos pro českou kulturní emancipaci na politických strukturách.
Zprostředkovaný zážitek z neznámého kontinentu - z hlediska dnešních výzkumů vycházejících z vizuálních i textových pramenů - nebyl jen obrazem stereotypu o těch druhých. Zakládal se i na autostereotypech, protože většina Středoevropanů vnímala „evropskou zkušenost jako zkušenost celého lidstva a interpretovala mimoevropské kultury pomocí evropských kategorií" (Jakub Machek). Ameriku ve střední Evropě sleduje tento svazek prostřednictvím vizuálních materiálů: mimo úzkou oblast výtvarného umění také prostřednictvím obrázkových časopisů, knih, reklam, cirkusu nebo výstav. Na rozdíl od nejstarších přírodovědných alb dostupných šlechtickým abonentům grafických listů podle kreseb Maximiliana zu Wied Neuwied z expedic do Brazílie. Rámec tomuto oddílu vytvořily dva příspěvky s analýzou toho, jak si středostavovské pražské publikum vytvářelo vizuální představu o původních obyvatelích Severní Ameriky a jak se k nim vztahovalo. První zprostředkující obrazy byly založeny na dobové zkušenosti Karla Bodmera nebo George Catlina, dokumentátorů násilně vysídlovaných původních národů. Z domácích autorů pokračoval v jejich linii inscenování „autentických" portrétů a setkání nejvýrazněji přispěvatel Canadian Illustrated News, kreslíř a cestovatel Bohuslav Kroupa. Naopak Alšovy kresby pořízené při „indiánské show" v Praze na Štvanici roku 1879 - viděno v kontextu jeho souběžně vznikajícího cyklu nástěnných maleb Vlast pro Národní divadlo - se posunuly k zdůraznění podobnosti tragických osudů malých národů: původních amerických i těch slovanských v rámci Rakousko-Uherska. Dobový pohled Středoevropanů zjevně podléhal také manipulaci rozvíjejícího se turistického průmyslu, jak je patrné na dobových komentářích z Transylvánie, které při v evropském turné plukovníka Codyho alias Buffalo Billa - nazvaném příznačně Wild West - vyjadřovaly obdiv nejen různým technikám jízdy na koni, předváděným příslušníky původních národů, ale také Čerkesy, Kavkazany nebo arabskými beduíny. S cirkusovými show souvisela mimo jiné schopnost obchodního marketingu i vyspělé logistiky udržující podnik při pohybu v odlehlých částech rakousko-uherské monarchie v bezvadném chodu. Uvažování o pozici amerických původních národů ve vztahu k pozici Středoevropanů na konci století vystihuje přínos organizátorů Národopisné výstavy v roce 1894. Jejich přístup označuje Marta Filipová za „objektivizaci, která byla spojena s vykonstruovanou minulostí a současností", za důsledek dvou prolínajících se přístupů k původním kulturám („prakulturám") v Americe i v Evropě: tedy pohledu na kulturu venkovského lidu zahrnující i lid mimoevropský, tedy „Indiány". S ohledem na otázku položenou v úvodu tohoto textu dodáváme, že tento konstrukt mířil i do budoucnosti. Přinejmenším tím, jak přes „národní tělo" pragmaticky nabízel komfort americké rezidence jako demonstraci možnosti, kterou americká zkušenost nabízela těm, kdo se ji odváží podstoupit.
design by Bedřich Vémola
