Josef Šebesta
Pastýřská píseň – cizí element české hudební kultury 19. století?
235–244, resumé s. 244
Skladatelé konce 18. a první poloviny 19. století často umocňovali ve svých skladbách motivy pastýřského vytrubování jako svébytný inspirační zdroj, zvláště ke zdůraznění pocitu venkovské idyly v hudbě. Příspěvek připomíná alespoň kompozice Jiřího Ignáce Linka, Jakuba Jana Ryby či Václava Vincence Maška, dále pak Antona Zimmermanna a Leopolda Ferdinanda Schwerdta. Po revolučním roce 1848 se popsané inspirační ovzduší ze sociálního a kulturního procesu české měšťanské společnosti vytratilo. Hlavním důvodem k ignorování pastýřských tradic byla jejich společenská nízkost, a to jak na pozadí venkovské sociální hierarchie, tak i v prostředí rodících se představ o světovosti české kultury. Nejdůležitějším uměleckým prostředkem k dosažení „vyššího“ kulturního povědomí se stala jeho vědomá stylizace. Typickým příkladem transformací těchto společenských tendencí do hudebně vyjadřovacích prostředků je opera Čert a Káča od Antonína Dvořáka. Hudební koncepce této opery je založena na obecném cítění populárních tanečních žánrů (polka, valčík, pochod, polonéza), jež dodávají opeře klamavý charakter venkovského prostředí, zatímco průvodní melodika i rytmus k postavě pastýře Jirky evokují spíše pocit prostředí uherských salónů, než představu české venkovské idyly. Pastýřské motivy se do umělecké tvorby vrátily až ve 20. století, aby se proti názoru obrozenců staly v díle Vítězslava Nováka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka výrazným prvkem české hudební moderny.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
