Plzeňské sympozia

Marta Ottlová – Milan Pospíšil

Idea slovanské hudby

172–183, resumé s. 182–183
Citát dobové kritiky z roku 1868 („ Slovan zpívá od srdce k srdci, proto nachází jeho hudba zalíbení ve zpěvnosti a vroucnosti“) ve stručnosti vyslovuje vše, co bylo společné neurčitým představám, vážícím se k pojmu „slovanská hudba“. Ať už šlo o vytvoření srovnávacího kontextu slovanské hudby s hudbou německou, případně italskou, o označení tvorby skladatelů slovanského původu všeobecně, či spíše – tak, jak tomu bylo u Dvořákových Slovanských tanců – o reklamní prostředek vydavatele. Někdy také se pojem objevil v teoretických pojednáních, jež jsou předmětem tohoto příspěvku. Systematičtější snahy o nalezení estetických výchozích bodů pro slovanskou, respektive česko-slovanskou hudbu, jsou spojeny se třemi jmény: Karel Vladislav Zap, Ludvík Ritter z Rittersberka a Max Konopásek, která mají mimo jiné společnou i vazbu na město Lvov. V ohnisku jejich snah přitom nestála ani tak definice pojmu všeslovanské hudby, nýbrž pro ně aktuální otázka konstituování české národní hudby. Ve smyslu hypotézy o duchu národa (Herder) zastávali názor, že hudební řeč, všeobecně považovaná za českou lidovou hudbu, byla vlivem němectví a Říma již zfalšována. Její čistotu je tudíž třeba hledat v návratu k jejím původním kořenům. Přitom šlo jednak o konstrukci jakési praslovanské hudby, jež byla chápána jako společné východisko, na něž je možno hudbu veškerých Slovanů redukovat, jednak o nalezení etnického ostrůvku, v jehož hudebních projevech by tento společný základ byl zachován. Zapovy a Rittersbergovy úvahy ze čtyřicátých let 19. století byly formulovány v době, kdy fenomén české hudby ještě nepředstavoval rozsáhlý repertoár (inspirací zde byly spíše etnografické výzkumy). Naproti tomu eseje Maxe Konopáska z let 1874–1876 vycházely v období, kdy více než desetiletá existence stálé české scény, Prozatímního divadla (od roku 1862), podnítila vznik celé řady původních českých oper. Jejich rozmanitost však nikterak českému publiku neusnadňovala tolik vytouženou recepci zcela určitého stylu, pociťovaného jako „český národní“. Konopásek přišel právě do doby české polemiky proti vlivu Richarda Wagnera, jejímž ústředním bodem byla budoucí orientace české národní opery. Z hlediska ideje pokroku v hudbě, dominující v české hudební vědě, byly Konopáskovy příspěvky, jimž každopádně chyběla preciznost, označovány za škodlivé a zpátečnické, aniž by se kdokoli zdržoval jejich analýzou či interpretací. Obecně můžeme říci, že se otázky, které Konopásek tehdy kladl, stejně jako skutečnost, že je vůbec formuloval, jeví jako závažnější, než prezentované odpovědi na ně. Představují podstatně strukturovanější hudební myšlení ve druhé polovině 19. století, než si je hudební historiografie ochotna přiznat.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
TOPlist