Jiří Pelán
Nerudova Francesca di Rimini
Autor úvodem rekapituluje Nerudovu krátkou dráhu divadelního autora a hodnotí jeho jedinou tragédii Francesca di Rimini (1856) jako zásadní vklad do programu májovské družiny. Námět k dramatu našel Neruda u Danta, jehož Božskou komedii průřezově představil František Doucha v roce 1854 na stránkách Časopisu českého muzea. Dante použil evokaci tragických událostí, jež se odehrály na riminském dvoře někdy v letech 1283–1286, k diskusi paradoxů tzv. dvorské lásky, milostné doktríny, na níž zamlada jako stilnovista sám participoval. Pro Nerudu, tak jako pro všechny dramatiky, kteří v průběhu 19. století tuto látku adaptovali, však byla zásadnějším východiskem verze Boccacciova, který ve svých výkladech Božské komedie Dantovo stručné vyprávění epicky dofabuloval (Doucha Boccaciovu verzi tlumočil v komentáři ke svému překladu). Srovnání Nerudovy tragédie se dvěma stejnojmennými dramaty z pera Silvia Pellica (1816) a Paula Heyseho (1850) prokazuje původnost Nerudovy koncepce. Pokud přesto výsledný tvar dramatu nelze pokládat za plně zvládnutý, pak proto, že se tu tragický patos ve stopě velkých vzorů (Dante, Shakespeare, Goethe) dostává do střetu s novými motivacemi postav a situací, směřujícími za hranice velkého tragického stylu a jdoucími vstříc civilnějším dramatům realistické a naturalistické éry.
design by Bedřich Vémola
