Jiří Kopecký
Pod sladkým nebem Italie, kde s hudbou vlna o břeh bije. Italská opera 19. století jako zosobnění melodie
Studie se zabývá recepcí italské opery v českých zemích v padesátých a v devadesátých 19. století. Ze srovnání dvou značně odlišných kontextů vyplynuly poměrně stabilní i proměnlivé znaky, které charakterizovaly jak opery italských skladatelů, tak díla českých autorů ovlivněná italskou operní praxí. Kompozice Italů dokázaly čelit podmínkám, které je stavěly do role univerzálního repertoáru, vhodného ke každé příležitosti. Podle italské produkce byl kolem poloviny století hodnocen jiný repertoár, do pozice měřítka kvality se později dostala hudební dramata R. Wagnera, avšak Italové si podrželi čelné místo v komickém žánru. Úspěšným skloubením typu opera buffa s mozartovským kultem je na začátku devadesátých let 19. století opera Bouře Z. Fibicha. Mezníkem, který vyvedl italskou operu z obvyklých kritických poznámek o podřadné umělecké hodnotě, se stalo uvedení Verdiho Otella na scéně Národního divadla v Praze v roce 1888.
Verdiho dílo čelilo neustále výtkám o povrchních efektech, podobně byl nahlížen i G. Donizetti, který si svými melodiemi podmaňoval sympatie širokého publika. Bellini zůstal naprosto nevšedním (až exkluzivním) zjevem italské hudby, ať už vzbuzoval soucitné emoce nebo dojem křehkosti. Podobně jako Belliniho Norma udržel i G. Rossiniho v repertoáru velmi omezený počet děl – Lazebník sevillský a Vilém Tell. Přesto právě Rossiniho opery platily za prototyp hudební Itálie díky bezprostřednímu propojení přirozenosti a geniální lehkosti v komponování.
design by Bedřich Vémola
