Taťána Petrasová
Dvojí italské dědictví: architekt Pietro Nobile
Autorka se zabývá tvorbou Pietra Nobileho (1774–1854) v Čechách z hlediska jeho akademického školení. Vychází při tom z kreseb v pozůstalosti Pietra Nobileho publikovaných v roce 1997 Rossellou Fabiani. Architekt poznal akademické římské prostředí při studiu na Accademia di San Luca (1798–1800) a po krátkém pobytu na vídeňské Akademie der bildenden Künste získal císařské stipendium ke studium antických památek (1801–1806). Zprostředkovaně se v Římě seznámil s pracemi studentů Académie de France ? Rome a jejich italskými přívrženci jako byl Giuseppe Valadier. Po těchto zkušenostech, praxi na stavební úřadu v Terstu a souběžném vedením archeologických prací v Terstu, Pule a Aquilei přišel Nobile r. 1818do Vídně. Císař jej protežoval jako dědice římské akademické výuky, ale součástí italského dědictví byl i francouzský Řím jako kolébka radikálního (neo)klasicismu. A k němu patřil profesor pařížské polytechniky a autor modulového systému projektování staveb J. N. L. Durand (1760–1834). Konflikt mezi akademickým a polytechnickým pojetím architektury, tedy mezi výchovou k individualitě a technickým konstruováním vedoucím ke standardizaci, se přenesl s tvorbou Pietro Nobileho do rakouského (neo)klasicismu. Příspěvek sleduje na vybraných příkladech, jak se obě linie projevily v Nobileho zakázkách pro Prahu a západočeské Metternichovo panství. V návrzích na Koňskou bránu, která byla jako ukázka (neo)klasického dorismu přímo spojena s akademickou otázkou sloupových řádů, architekt vypracoval řadu návrhů vycházejících ze zadání vytvořit reprezentativní fasádu pro existující bránu barokního opevnění. Návrhy na přestavbu zámku v Kynžvartu dospěly k realizované podobě syntézou starších prvků francouzského (neo)klasicismu, palladianismu a modulového systému. U hrobky v Plasích je Durandův způsob čitelný ve využití modulu fasády i v dispozici.
design by Bedřich Vémola
